František Vláčil neskončil v šedesátých letech. Dým bramborové natě ukazuje odvahu postavit se propagandě

František Vláčil patří jistě mezi nejrespektovanější a nejvíce mytizované české filmaře. I proto si nejen KVIFF. TV nyní připomíná sto let od jeho narození. V kolekci snímků na KVIFF.TV najdeme převážně jeho ranou a podle mnohých vrcholnou tvorbu. Pozornost si však zaslouží i snímek Dým bramborové natě, který zasazujeme do Vláčilova temného tvůrčího období. 

Rodák z Těšína (19. 2. 1924) se filmu věnoval už během studia, jeho prvotní zájem směřoval k animaci. Přesto se brzy dostal prostřednictvím angažmá v Krátkém filmu a posléze Armádním filmu k hrané tvorbě. Během padesátých let si na řadě velkých i malých zakázek vyzkoušel mnoho z individuálních filmařských profesí, zatímco se pomalu vypracovával na pozici režiséra.

Za zrod Františka Vláčila, jak ho známe, považujeme Holubici z roku 1960. Poetický film nabízí symbol čistoty a nevinnosti, k němuž se musí vztáhnout nedokonalé postavy žijící v nedokonalém světě. Tvorba následující dekády Vláčila navěky zapsala jako filmového velikána, když uvedl lyrické snímky Ďáblova past, Údolí včel, Marketa Lazarová a Adelheid, jež zpodobňovaly blízkou i vzdálenou minulost a postavám v ní umožnily prožívat svá traumata i sny. Šlo o snímky plné mnohoznačnosti, jejich hlavním zájmem byl však vždy vnitřní stav člověka. Vláčilovy filmy spojovala tápavost, nejistota a pochyby jejich protagonistů.

Podívat se na kolekci filmů Františka Vláčila

Druhá šance nepohodlných 

Jako mnoho dalších filmařů, i Vláčil se stal během normalizace nepohodlným. V osobním životě ho navíc sužoval vážný problém s alkoholismem. Dým bramborové natě se roku 1976 stal jeho prvním celovečerním snímkem od Adelheid. Do hlavní role si prosadil ještě mnohem nepohodlnějšího Rudolfa Hrušínského, který odmítal odvolat svůj podpis pod textem Dva tisíce slov a měl zákaz činnosti. Oba návraty byly možné jen ve jménu adaptace bezpečného literáta Bohumila Říhy. Autora Honzíkovy cesty si spojujeme hlavně s dětskou literaturou, odevzdával však i prorežimní texty pro dospělé. Jedním z nich byl Doktor Meluzin.

Tento příběh by se snadno mohl změnit v dalšího Občana Brycha, na papíře jím ostatně vskutku je. Vypráví o muži, který odmítl emigrovat se svou ženou, protože se „nedokáže nevrátit“ do své země. Akt absolutní loajality národu a režimu se se však ve Vláčilově podání mění v znamení mnohem hlubší existenciální rozervanosti. U povrchní agitky bychom se museli posmívat, že protagonistovo rozhodnutí nedává smysl, je zjevně umělé a zkonstruované od nutné premisy k jejímu nepřesvědčivému naplnění. V Dýmu bramborové natě se právě absence jasné motivace a jednoznačného morálního uspokojení stává zdrojem konfliktu a tísně, která hrdinu obklopuje.

Venkov, který netěší

Meluzin se stěhuje na pochmurný podzimní venkov, kde by měl jako správný buržoazní hrdina pochopit krásu jednoduchého a upřímného života. Vyprávění by mělo jeho věrnost odměnit tím, že mu nakonec dopřeje užívat si každodennosti plnými doušky. Rudolf Hrušínský by měl vplout do své pozdější role kochajícího se pana doktora z Vesničky mé střediskové. Jenže nic z toho se neděje. Meluzin se setkává s komunitou, v níž nevzkvétá porozumění ani pospolitost. Nejde přímo o hanekovskou zlobu skrytou pod povrchem, spíš mnohem lidštější absenci zájmu o druhé. Je to nakonec Meluzin, kdo musí prostřednictvím své lékařské praxe a komunikace s lidmi kultivovat okolí, což ho stojí ho pořádný kus trpělivosti i energie, kterou má přitom stěží pro sebe.

Důležitým motivem je absence rodiny, o niž Meluzin přišel. Je konfrontován s párem vstupujícím do středního věku (Věra Galatíková, Alois Švehlík), neschopným počít dítě. Vedle něj sleduje mladou ženu (Marie Logojdová), jež se naopak potýká s následky nechtěného těhotenství. Ve snímku tak můžeme ve vedlejší linii konfrontovat i postavení žen a jejich sebenaplnění formou mateřství.

Filmografii Františka Vláčila máme někdy tendenci považovat za naplněnou v šedesátých letech, po nichž přišlo zdaleka nejen pro něj období tvůrčích a lidských kompromisů. Dým bramborové natě je však mistrovskou ukázkou toho, jak se s nimi vypořádat. A odevzdat podnětné dílo, jež pod povrch agitky dokáže skrýt překvapivě trefnou studii jak společnosti, tak konkrétního člověka v jemném podání stoického Hrušínského. Jistě bychom si neměli romantizovat princip umění vzniklého z utrpení a překonávání překážek, jež by v první řadě neměly existovat. Přesto právě schopnost a ochota Vláčila a jeho štábu nejít bezpečnou cestou, zvlášť v tak nevyzpytatelný okamžik „šance na nápravu,“ činí tuto produkci tím víc fascinujícím diváckým zážitkem.

Zhlédnout Dým bramborové natě

Autor: Martin Svoboda