Aki Kaurismäki je málomluvný, ale zábavný. Rozhovor s hvězdou filmu Karaoke blues Almou Pöysti
Melancholická romantická komedie Karaoke blues okouzlila diváky v Cannes i Karlových Varech, teď se jí můžete nechat dojmout na KVIFF.TV. Snímek osobitého Fina Akiho Kaurismäkiho nyní soutěží o Cenu diváků LUX, mj. spolu s dokumenty Na lodi Adamant a Sestry z kouřové sauny, které jsou také dostupné na KVIFF.TV. Karaoke blues získalo i pět nominací na Evropskou filmovou cenu. Jedna z nich patřila představitelce hlavní hrdinky, herečce Almě Pöysti.
Jaký je váš život od Cannes, kde měl film premiéru?
Jako na horské dráze. Hodně jsem s filmem cestovala a všude byl velmi dobře přijat. Aki Kaurismäki má přátele po celém světě. Vypráví totiž hluboké humanistické příběhy o obyčejných lidech a k tomu má jedinečný smysl pro humor, který lidi spojuje napříč zeměmi i kulturami. O Karaoke blues mluvím moc ráda. Nemusím lhát o tom, jaká to byla úžasná zkušenost. A když vidím, jak moc se ten film lidí dotýká, přijde mi i důležité o jeho tématech mluvit.
Karaoke blues působí jako starosvětská romance, jeho hlavní hrdinka Ansa je ovšem moderní. Nehodlá se obětovat pro milovaného muže, ten musí své problémy s alkoholem začít řešit sám.
Ano, odmítá být spoluzávislá na jeho problému a opakovat osud své rodiny. To je taková častá past, že když milujete někoho, kdo má problém, a chcete mu pomoct, skončíte na dně spolu s ním a jeho problém je najednou i váš. To Ansa odmítá, a i když jí to láme srdce, řekne mu ne. Je velmi silná, jen jemným způsobem. Dokáže se chránit.
Někteří kritici litovali, že Karaoke blues nedostalo v Cannes ještě vyšší ocenění, než je Cena poroty.
I přijetí do soutěže bylo pro nás velké uznání. A Akiho stejně zajímala hlavně Psí palma. Takže byl spokojený, když jeho fenka Alma dostala cenu.
Jak byste popsala Akiho Kaurismäkiho?
Je to skvělý člověk. Vřelý a štědrý. Umí se tvářit nepřístupně, ale má měkké srdce, je i celkem romantický. A také má silné sociální cítění. Točí velmi upřímné filmy o sociální nespravedlnosti a nebojí se být politický. Je to sice málomluvný muž, ale být v jeho blízkosti je nesmírně zábavné.
trailer filmu Karaoke blues
Jaké je natáčení, když režisér moc nemluví? Jak najdete psychologický obraz své postavy?
Všechno je ve scénáři. Karaoke blues mělo tedy možná nejkratší scénář, co jsem kdy četla, ale všechno v něm bylo jasné. Text byl plný vodítek, popisů, kdo je kdo. Stačilo si ho velmi pozorně přečíst. Na place nás pak Aki velmi přesně instruoval, kam se máme dívat a jak máme udělat tu kterou scénu. Nechtěl ale, abychom předem jakkoliv zkoušeli. Měli jsme jen takový minimální nácvik kvůli rytmu scén. Jinak si chtěl všechnu životnost zachovat pro kameru. Obvykle jsme jeli na jeden jediný záběr. Tahle kombinace mě zpočátku děsila. Ale pak jsem si uvědomila, jaký to má smysl. Že když se něco děje poprvé a jedinkrát, kamera zachytí vzácné okamžiky, které je těžké zopakovat, protože každé opakování už bude obsahovat vrstvu předstírání. Akiho styl vás dovede k opravdové, zvýšené koncentraci a jako herečka jsem ho pak začala milovat.
Na první pokus se ovšem záběr musí povést nejen vám, ale i všem členům štábu. Všechno musí být na svém místě, světlo, rekvizity, kulisy, kamera…
Asi i proto Aki spolupracuje pořád se stejnými lidmi. Už jsou na to zvyklí a nepotřebují spolu moc mluvit. Natáčení Karaoke blues bylo nejklidnější, jaké jsem zažila. Štáb měl svůj vlastní způsob komunikace, někdy snad jen stačilo písknout. Jako by měli svou tajnou řeč. Nás herce-nováčky ale přijali velmi srdečně.
Byla i fenka Alma schopná natočit scénu napoprvé?
Ona byla naprosto ohromující. Úplný profesionál se smyslem pro rytmus. Sama se rozhodovala a my jen žasli. Třeba ve scéně, kdy si ji Ansa vezme k sobě a pak jde spát. Alma sedí na posteli, pozoruje, jak Ansa spí, dívá se a dívá – a pak se rozhodne, že u ní zůstane a lehne si. To ta fenka udělala sama! A to jde o její debut, je to pouliční pes z Portugalska, kterého se Aki ujal.
herečka Alma Pöysti a fenka Alma
Jak dlouho trvalo natáčení Karaoke blues, když jste točili jen na jeden záběr?
Pouze kolem dvaceti dní. Aki je velmi úsporný. A film podle svých slov stříhá ještě předtím, než ho natočí. Nechce tím pádem točit nic navíc. Ví, co potřebuje. Už má dost zkušeností na to, aby mu to vycházelo. Dost to na mě zapůsobilo.
Myslíte, že tato zkušenost změnila váš pohled na herectví a váš způsob práce?
Určitě to byla v mnoha ohledech velká lekce. Odnáším si z ní i to, jak málo stačí k vyprávění příběhu. A jak moc upřímní, čistí a odvážní můžete být před kamerou. Tohle vám žádná škola nedá, jen praxe. Každý režisér je ale jiný, každý má vlastní estetiku a jako herec se tomu vždy přizpůsobíte. Zůstávám otevřená a dál budu chtít proniknout do způsobu práce toho kterého filmaře, abych mohla co nejlépe vyprávět jeho příběh.
Dělala jste na Karaoke blues casting?
Ne. Jednoho dne mi zavolali, že by se se mnou Aki rád setkal. Jestli bych s ním šla na oběd. Spadla jsem ze židle překvapením. Znala jsem jeho filmy, chodím do jeho barů a kin, ale nikdy jsem se s ním nepotkala. Tak jsem dorazila na oběd, byl tam i herec Jussi Vatanen a povídali jsme si o všem možném. O lese, o psech, o politice, o tom, jak to na světě chodí… Až na konci nám Aki řekl, že má nápad na film a jestli bychom ho s ním chtěli dělat. Tak to jsem podruhé spadla ze židle. Asi o rok později byl scénář, pár měsíců na to jsme točili. Mezitím jsme se párkrát sešli, ale ne abychom mluvili o práci, tu si nechával až před kameru. Spíš nás chtěl víc poznat. Mimochodem o psaní toho scénáře vypráví Aki zábavnou historku. Prý nechal své prsty psát, za týden bylo hotovo a když si scénář přečetl, byl jiný, než si původně myslel. A řekl si: Aha! Tohle je zřejmě čtvrtý a závěrečný díl mé trilogie o pracující třídě.
Kaurismäki se inspiroval filmy Roberta Bressona a dalších svých oblíbenců. Chtěl, abyste se na ně dívali?
Ani ne. Když mi ale řekl, že nebudeme zkoušet, ocitla jsem se trochu v úzkých, protože jsem nerd, který se rád připravuje. Tak jsem se znovu podívala na všechny jeho filmy. Ne proto, abych někoho kopírovala. Ale myslím, že v jeho předchozích snímcích vystupují postavy, které jsou s mou Ansou nějak spřízněné, jako vzdálení příbuzní. Chtěla jsem tak navázat kontakt s jeho vesmírem. Co se týče Akiho filmových bohů – Karaoke blues je plné odkazů, které jim vzdávají hold. Jako by si s nimi hrál a vedl dialog.
trailer předchozího filmu Akiho Kaurismäkiho Druhá strana naděje
Filmy Akiho Kaurismäkiho jsou tak populární, že zároveň ve světě vytvářejí určitá klišé o povaze Finů. Jak moc odpovídají vaší zkušenosti?
Něco pravdy na těch stereotypech je. Jsme docela tiší. Užíváme si samoty a v mnoha ohledech jsme dost plaší. Když nastoupíte ve Finsku do autobusu, ticho vás uhodí do tváře. Ale nejde o trapné ticho. V některých kulturách jsou lidé z ticha ve stresu. Ve Finsku, když máš kamaráda, se kterým můžeš být zticha, máš vystaráno. Mezi lidmi se děje spousta věcí, které se nedají sdělit slovy. To Aki zobrazuje mistrně. Zároveň jsou ale jeho filmy i velmi evropské, také Japonci mu rozumí. A ve Finsku máme dnes i další režiséry, které točí jiné filmy.
Co Karaoke blues znamenalo pro vaši kariéru?
No děje se teď v ní spousta vzrušujících věcí. Konkrétnější ale zatím být nemůžu.
Chcete jít pracovat do Ameriky?
Jsem otevřená zajímavým dobrodružstvím. Nehoním se za kariérou, ale pokud mi zajímaví lidé nabídnou zajímavý scénář, klidně ho natočím v Americe. Mám ráda setkávání různých kultur. Díky tomu neustrnete v jedné vyšlapané cestě a získáte nové impulsy.
Zatím jste točila v ostatních skandinávských zemích. Odkud umíte tak dobře švédsky?
Je to můj mateřský jazyk, pocházím totiž z té pětiprocentní švédské menšiny, která žije ve Finsku už 600 let, většinou na jižním a západním pobřeží. Ve škole se učíme švédsky i finsky, což je teď pro mě dar.
Kromě Karaoke blues vám velkou roli přinesl životopis autorky Mumínků Tove nebo švédský seriál Černá voda. Zůstávají s vámi vaše postavy i nějaký čas po natáčení?
Ne. Možná některé jako přátelé. Ze svého oběhového systému je ale vždy dostanu. Proměna herců do postav je něco na způsob metamorfózy, vždycky mě to fascinovalo. Můžete odvyprávět tolik různých příběhů a můžete navštívit tolik různých lidí, žít chvíli jejich životy a učit se od nich.
Budete s Akim Kaurismäkim točit dál?
Prý má nápad na grotesku. Tak uvidíme, jestli ho zrealizuje. U něj nikdy přesně nevíte.
Autorka: Iva Čermák Přivřelová
.jpg)
