V sauně vypotíte nejdřív fyzickou špínu a pak tu emocionální. Rozhovor s vítězkou Evropské filmové ceny Annou Hints

Pocta tradici saunování, oslava ženské sounáležitosti i svébytný očistný rituál. To všechno jsou Sestry z kouřové sauny, které rok 2023 započaly cenou za režii na festivalu Sundance a zakončily výhrou Evropské filmové ceny za nejlepší dokument. Snímek z nabídky KVIFF.TV, který se nyní uchází o Cenu diváků LUX (stejně jako filmy Na lodi Adamant či Karaoke blues), natočila Estonka Anna Hints.

Navštívit Sestry z kouřové sauny

Váš film ukazuje normální, nedokonalá ženská těla. To se na plátně tak často nevidí.

To bylo pro mě velmi důležité. Když se narodíte do ženského těla, od začátku se musíte ptát, jestli vám patří, nebo ne. O ženském těle se vyjadřují vlády, celé myšlení společnosti je nastavené tak, jako by mohli ostatní určovat, jak má žena vypadat. Sestry z kouřové sauny jsou pro mě součástí hnutí, jak si svá těla zase přivlastnit. I proto je mezi prvními příběhy, které ve filmu slyšíme, ten, jak lidi kontrolují vzhled dívek okamžitě po jejich narození. To ukazuje, jak silně jsme uvězněné nároky okolí na to, jaké máme být. Myslím, že je načase z toho vězení vyjít. Na světě je bohužel pořád hodně zemí, kde jsou ženy v dost špatné situaci. Ale přinejmenším ve svobodných, demokratických státech Evropy můžeme svá těla a své hlasy získat zpět.

Jak vypadá postavení žen ve vašem rodném Estonsku?

Záleží, s čím to porovnáváte. U nás, a pokud vím i ve Finsku, je specifické, že jsme hodně zvyklí na nahotu. Jsem saunaři, svlékáme se před sebou, aniž by v tom byl nějaký sexuální podtext. V kouřových saunách se spolu potíme, krvácíme, čůráme… V Estonsku taky můžeme rozhodovat o svém těle, např. co se týče interrupcí, alespoň zatím. Vzpomínám si na jedno promítání Sester v USA, když tam otázka potratů právě dost rezonovala. V okamžiku, kdy ve filmu jedna protagonistka prohlásí, že žena má právo na rozhodnutí o svém těle, diváci se postavili a začali tleskat. Nicméně onen celkový rámec myšlení, který ženy stále uvězňuje všemožnými očekáváními – ten je bohužel velmi univerzální.

Vaše hrdinky však působí, že se tlaku společnosti už dokázaly vzepřít a našly vnitřní svobodu. Je to tak?

Ano, v sauně najdete ženy, které si užívají, jaké jsou, bez ohledu na svou velikost, věk, cokoliv. Mě s kulturou kouřové sauny seznámila moje babička z jihovýchodu Estonska, která patří mezi nejinspirativnější osoby mého života. Chodila tam pravidelně a své tělo díky tomu vnímala úplně jinak. Dva týdny před její smrtí jsem ji jela navštívit. Zrovna jsem se učila fotografovat a když jsem viděla, jak babička přijímá své stáří, zeptala jsem se jí, jestli bych ji mohla vyfotit. A ona souhlasila a svlékla se. Pomyslela jsem si, že chci být taky taková. Vnitřně svobodná.

trailer filmu Sestry z kouřové sauny

Jakým výzvám jste při natáčení v sauně čelila?

Mnoha. Hodně jsme řešili nahotu. Uvědomovala jsem si, že nahá ženská těla jsou ve společnosti dost sexualizovaná a měla jsem obavu, jak zajistit, aby se tomu náš film vyhnul. Vystudovala jsem fotografii a dobře vím, že kamera není nikdy objektivní. Už jen to, kam ji umístíte, je subjektivní. Musela jsem se ujistit, že náš pohled nebude sexuální, proto jsme nejdřív dělali testy na mém vlastním těle. Tak jsme hledali s kameramanem náš vizuální jazyk, zároveň jsem si ověřovala, kde se ještě cítím bezpečně. Tenhle materiál jsem pak ukázala ženám ze sauny, aby se i ony mohly cítit v bezpečí. Každá si taky sama rozhodla, jestli chce ukázat obličej, nebo ne.

Jak jste ženy do filmu vybírala?

Zeptala jsem se nejdřív sesterstva, kterého jsem sama součástí, tedy mých kamarádek, které dobře znám. Měla jsem pravidlo, že nebudu nikoho přesvědčovat. Velmi upřímně jsem jim řekla, o jakou úroveň intimity mi jde, a pokud někdo váhal, netlačila jsem na něj. Taky jsem po nikom nechtěla, aby podepsal smlouvu před natáčením, jak se obvykle dělá. Musím poděkovat své producentce Marianne Ostrat, že mě podporovala. Ten film jsme dělaly sedm let, dost jsme riskovaly, protože až v postprodukci, když byl hotový střih, jsme ho mohly ukázat protagonistkám, které pak měly právo říct, že v něm nechtějí být. Teprve když souhlasily, podepsaly smlouvu. Takhle vás to na filmové škole neučí, naopak. Jenže já si nedokázala představit, že bych natočila film, který dává prostor ženám, a přitom bych jim sebrala hlas během jeho vzniku. Není důležité jen téma snímku, ale i způsob, jakým ho děláte. Vše tedy bylo založené na důvěře a vždy jsem se snažila vžít do situace svých hrdinek.

Když sama patříte do saunového sesterstva, nechtěla jste vystoupit ve filmu i před kamerou?

Já tam jsem, uvnitř té sauny a můj příběh tam zazní. Příběhy ostatních byly tak silné, že jsem musela mluvit taky. Jedno sezení v sauně trvá třeba několik hodin. Začnete se potit, na povrch vypluje fyzická špína a pak ta emocionální. Mimochodem měly jsme dohodu, že se nebudeme dopředu domlouvat, o čem se bude hovořit. Vždycky to byl vstup do neznáma.

Vstoupit k Sestrám z kouřové sauny

úvodní foto Anny Hints: Harald Fuhr/EFA

Autorka: Hedvika Petrželková