Nová vlna na Slovensku
Jednatřicáté výročí rozdělení Československa nabízí příležitost rozdělit si v hlavě i části naší společné historie. Třeba stále nejslavnější filmové období 60. let 20. století. Jak vypadala nová vlna na Slovensku, přibližuje následující článek, i část kolekce Slovenské filmové dědictví dostupné na KVIFF.TV.
Slovenská kinematografie vznikla teprve po druhé světové válce a vstoupila tak přímo do období ideologického schematismu. Nicméně v 60. letech se jí podařilo vymanit z područí socialistického realismu, a přestože toto vzedmutí trvalo jen krátce, dalo vzniknout řadě filmových děl dosahujících evropské úrovně.
Prozkoumat Slovenské filmové dědictví
Nástup nových tvůrců
V polovině 50. let do filmových ateliérů na bratislavské Kolibě přišli frekventanti FAMU jako Štefan Uher, Peter Solan, Eduard Grečner, Tibor Vichta nebo Monika Gajdošová. Dělo se tak v době, kdy slovenskou kinematografii svazovalo direktivní řízení a nekonečné připomínkování scénářů, z nichž se jen velmi málo realizovalo. Filmová díla trpěla schematičností, překrucovala minulost a současnost vykreslovala v rozporu se skutečností.
Proti tomu se vymezili zmínění tvůrci, z nichž většina se od roku 1956 sdružovala v tzv. tvůrčí skupině mladých Moniky Gajdošové. Zde vznikaly první verze scénářů k filmům Případ Barnabáš Kos nebo Drak se vrací a řada dalších – často společensko-kritických – textů. Žádný se však v tomto období nedočkal realizace, neboť dogmatické vedení všechny zamítlo a Gajdošové tvůrčí skupinu (stejně jako dvě další) nakonec zrušilo.
Podívat se na film Drak se vrací
1962
foto z filmu Slnko v sieti
Počátkem 60. let se ovšem mladí tvůrci opět „ujímají slova“. Roku 1962 se Solanovi podařilo natočit komplikovaně vznikající snímek Boxer a smrť odehrávající se v koncentračním táboře, jehož velitel udělá z vězně, bývalého boxera, svého sparingpartnera v ringu. V centru filmového příběhu se ocitl hrdina, jenž se nachází v mezní životní situaci, a slovenská kinematografie díky tomu vykročila z ideologické a provinční omezenosti směrem k univerzálním humanistickým poselstvím.
V témže roce vzniklo i Slnko v sieti Štefana Uhra považované za první film československé nové vlny. Uher, původně dokumentarista, se inspiroval italským neorealismem a francouzskou novou vlnou a obsadil snímek neherci. Zatímco dříve byla slovenská kinematografie zabydlena schematickými postavami, Uher a scenárista Alfonz Bednár pro ni objevili obyčejného člověka s jeho každodenními starostmi a nahradili konvence klasického vyprávění asociativní strukturou. Zejména kvůli postavě slepé hrdinčiny matky, již si první tajemník ÚV KSS Karol Bacílek vyložil jako metaforu komunistické strany, se zdálo, že se snímek nebude promítat. Nakonec se to podařilo i díky nikdy nesplněnému příslibu tvůrců kritická místa upravit.
Nechat se oslnit Slnkem v sieti
Nová vlna
Na Slovensku už pak nic nedokázalo zabránit nástupu nové vlny. Uher po Slnku v sieti natočil snímek Organ (1964), jehož příběh zasadil do období klerofašistického Slovenského státu. Nebylo však pochyb o tom, že dílo reflektující fungování totalitního režimu a jeho přístup k umělecké tvorbě tematizuje především poměry v tehdejším Československu. Oproti Slnku v sieti má Organ pevnější strukturu vyprávění a poetický civilismus nahrazuje výrazná metaforičnost. Do hlavní role režisér opět obsadil neherce, ale dokumentaristické postupy opustil.
Poetiku každodennosti rozvíjel Peter Solan, titulem Kým sa skončí táto noc (1965) odehrávajícím se během jedné noci v tatranském nočním klubu. V mozaice všedních problémů obyčejných hrdinů však ukryl pro jeho tvorbu typický kritický osten vůči nešvarům ve společnosti. Ten je možné nalézt i v Grečnerově baladě Drak sa vracia, na níž lze demonstrovat prvky, jimiž se filmy slovenských tvůrců odlišují od děl jejich českých souputníků. Ačkoli v Slnku v sieti či Kým sa skončí táto noc vystupují (anti)hrdinové podobní těm českým, v Drak sa vracia i Boxer a smrť jde o silné protagonisty morálně převyšující okolí, kteří vědomě vykonají hrdinský čin (na rozdíl třeba od Miloše Hrmy v Menzelových Ostře sledovaných vlacích, který ho uskuteční jaksi mimoděk).
Zhlédnout Kým sa skončí táto noc
Vrchol
foto z filmu Ružové sny
Pro slovenské filmy této doby je typická také baladičnost a využití folklorních prvků, což se vedle Drak sa vracia týká např. tvorby Juraje Jakubiska, která spolu s díly Ela Havetty a Dušana Hanáka vznikajícími na konci dekády představuje vyvrcholení nové vlny. Po něm však přichází strmý pád do beztvaré normalizační kinematografie, z níž byla většina jmenovaných tvůrců trvale (Havetta, Grečner), nebo dočasně (Solan, Jakubisko, Hanák) vyloučena. Nicméně právě Jakubiskovy či Hanákovy filmy z ní nakonec dokázaly vybočit a v omezených podmínkách navázat na umělecké úspěchy 60. let.
Autor: Milan Cyroň
.jpg)
