Brutální vedro - hypnotický úžeh i podobenství jedné úzkosti
Atmosféra tohohle léta je až podezřele povědomá. Větráky jedou naplno, lidé mohou soutěžit, kdo má na tričku větší kolo od potu, a všem tak trochu hrabe. Je brutální vedro. V celovečerním hraném debutu Alberta Hospodářského, který měl premiéru v soutěži Proxima na 57. karlovarském festivalu a do konce ledna se na něj můžete podívat na KVIFF.TV, ale nejde jen o pár horkých letních dní. Tady se hraje hlavně o pocity protagonisty Vincenta, který tím vším proplouvá – sám a nejistý.
Číst Brutální vedro jako podobenství o klimatické úzkosti, by bylo příliš zobecňující, i když s motivem globálního ohrožení film otevřeně pracuje. K Zemi se blíží žhnoucí kus Slunce, který ji za pár desítek let může, ale taky nemusí, fatálně proměnit. Pro Vincenta jsou ale podstatnější jiné otázky: proč se nemůže dočkat sebemenšího zájmu od svého otce? Jak se dostat za kamarádem na chatu? A nejsou všichni kolem něj pod vlivem léku Haluzin?
Za málo peněz hodně koženky
trailer filmu Brutální vedro
Brutální vedro dokazuje, že není potřeba nákladných sci-fi kulis, abychom dali pocítit, jaký může být svět budoucnosti. Je filmem, který z mála dokáže vytěžit hodně – a není to jen o shovívavém obdivu. Tempo filmu je záměrně delirické a sledovat Brutální vedro je jako sedět uprostřed července v koženkovém kupé, ve kterém se zaseklo okno. Tempo a promyšlený scénář i stylizace navíc dávají dostatek prostoru na přemýšlení.
Film jakoby záměrně zbavený energie ideálně odráží rozpoložení Vincenta, mladíka neobratného v emocionálních reakcích, ale zároveň jaksi tiše empatického a hlavně ne zcela rezignovaného. Vincent se marně snaží o pozornost svého otce, a tak raději vyrazí za kamarádem – jeho cesta je ale vše, jen ne pohodlná.
Jedno drama vedle druhého
Jsou skvrny na Slunci, říkáme, abychom omluvili nevyzpytatelné či mimózní chování – postavy Brutálního vedra mohou na Slunce svádět mnohem více. Kvůli němu jako by ztráceli zábrany i zájem o důsledky svého chování. Svět Brutálního vedra je povědomý, ale i vykolejený nejen tím, jak zde vše plyne totálně letargicky. Přestože je film plný dramatických situací, věci se zároveň dějí mimoděčně a postavy nemají energii z vyšponovaných situací vyvozovat důsledky a už vůbec ne na ně navazovat dalšími kroky. Věci jako by dosloužily – postavy tu žijí a popíjí pivo v prostředí, které už má to nejlepší za sebou, ale pořád ještě zvládá plnit účel. Události se dějí – ale jako by přišly o svůj smysl. Hovory jsou stále bezcílnější.
Film oceněný Zvláštním uznáním v karlovarské soutěži Proxima, za nějž Hospodářský nyní získal nominaci na Ceny české filmové kritiky v kategorii Objev roku, pomyslně navazuje na jiné nízkorozpočtové filmy domácích tvůrců, jako jsou Petr Marek (Láska shora, Nic proti ničemu) anebo Bohdan Karásek (Karel, já a ty). Podobně jako oni dokáže představit svého druhu outsidery, jejichž povahy jsou ale v něčem všeobjímající.
Není vše ztraceno
rozhovor s režisérem Albertem Hospodářským z 57. KVIFF
Jakkoliv se postavy zdají být semleté okolní teplotou i okolnostmi, je Hospodářského film taky subtilní komedií, a to i v momentech, kdy Vincent putuje světem s brutálně rozbitou tváří. Humor tu vychází též z absence studu při navozování sexuálních známostí, o kus trpčí úsměv pak vyvolají noční hovory s tátou, které se ale odehrají v poněkud pikantní konstelaci.
Brutální vedro dokáže navozovat tíživé pocity, nakonec ale všemu hicu navzdory najde prostor taky pro špetku úlevy. Neříká, že vše je ztraceno – spíše navozuje nejednoznačné pocity, nejistotu, nesmělost. Zdvořilost se tu potkává s touhou dát hlavu pod peřinu a nevědět o sobě. Vincentova cesta ale rozhodně není marná – a když se zvládneme k věcem postavit jako on, možná nedojde ani na predikci němé stařenky z vlakového kupé, která nerudně ohlašuje konec civilizace.
Autor: Viktor Palák
.jpg)
