Láska nebeská. Film, jenž se stal obětí svého vlastního úspěchu
Vánoční romantická komedie, na niž má každý svůj, často i dost vyhrocený názor, zamířila po dvaceti letech znovu do kin a 20. 12. se objeví i na KVIFF.TV. Proč je Láska nebeská skutečně všude kolem nás, v čem spočívá její síla a jaké širší žánrové pohyby předznamenala?
Už skoro patří k bontonu, že před Vánoci začne vycházet množství textů o tom, proč je dnes romantická komedie Láska nebeská z roku 2003 problematická, jak zobrazuje tu či onu skupinu nebo v čem tehdy nacházela nyní údajně překonaný humor. Takový text chce většinou poukázat na to, v čem je dnes tento film zastaralý. Zároveň však nechtěně ukazuje, jak jsme se naučili přistupovat k filmům a vůbec umění často primárně ze sociologických a politických pozic.
Vyhrocené reakce, které režijní debut úspěšného scenáristy Richarda Curtise vyvolává, způsobuje i jeho status vánoční klasiky, na niž během svátků nejde někde nenarazit. Jako každý ikonický snímek, i Láska nebeská stojí na dvou nohách, díky nimž bez přestávky běží vstříc svým staronovým divákům.
“Ultimátní” romantika
Zaprvé je film naplněn bezpečně rozpoznatelnými obrazy, které v několika výrazných scénách už dávno vstoupily do kánonu popkultury a žijí například i v parodiích a internetových memech. Zadruhé se Láska nebeská dokázala provázat s jistým svátečním aranžmá a jeho atmosférou, jíž si řada lidí spojuje právě s koncem roku. Dívat se na ni je jako vstoupit do bezpečného světa, uklidňujícího tím, že vás v něm nic nepřekvapí.
Tvůrci tomu přitom šli rozhodně naproti. Láska nebeská je vymodelována jako jakási ultimátní, finální, dokonalá romantická komedie. V jednom dvouhodinovém tvaru propojí deset láskyplných příběhů z předvánočního Londýna, které přitom nutně nemusí skončit “dobře”, tedy naplněně. Curtis se v rozhovorech nechal slyšet, že chtěl natočit “svoje Pulp Fiction”. Mozaikovitá struktura vyprávění se ale prý ukázala jako noční můra ve střižně, kde se filmaři museli vzdát dvou již natočených milostných linek.
Tak trochu trailer
Přesto se i dnes v kritikách objevují výtky, že právě epizodická struktura vyprávění brání tomu, aby se ony mikropříběhy skutečně dramaticky rozvinuly, čímž by se vylouply ze skořápky krátkých anekdot. Pokud tedy Láska nebeská v něčem doopravdy zestárla, nejsou to stereotypní dialogy či postavy, jako spíš sázka na “all-star” obsazení. To se může dobře prodávat v ukázkách a v charakterových plakátech, z vlastního filmu vám ale nakonec udělá tak trochu trailer.
Přesto Láska nebeská inspirovala další následovníky, které v hávu “týmové”, nebo chcete-li skupinové romantické komedie chtěly vyvolat její kouzlo. Zatímco však britská herecká elita v čele s Emmou Thompson, Hughem Grantem či Alanem Rickmanem dokázala i na malém prostoru dodat svým figurkám hloubku, americké snímky jako Na sv. Valentýna už působily jako instantní videoklip. Láska nebeská navíc stále vítězí i nad většinou současných romantických komedií, jejichž postavy si jsou často tak křečovitě vědomy všeho, co by na jejich jednání mohlo být problematického, až ze svých vlastních filmů vysají veškerý vzduch - a tedy i romantiku.
Autor: Jan Škoda
.jpg)
