Kieślowski a filmaři mezi Polskem a Francií
Slavné romantické drama Dvojí život Veroniky z roku 1991, jež si nyní můžete pustit na KVIFF.TV, natočil uznávaný polský režisér Krzysztof Kieślowski ve Francii. Filmové koprodukce mezi těmito dvěma zeměmi vznikají dlouhodobě, i díky historickému vývoji Polska. Zázemí má tato spolupráce v početné polské diaspoře, jež se ve Francii utvářela skrze několik emigračních vln, ale také v mezinárodním zájmu o témata, která polští filmaři na plátno originálně převáděli.
Podívat se na Dvojí život Veroniky
Polský filmař Krzysztof Kieślowski se celoživotně zabýval etickými otázkami lidského bytí, rolí náhody i odpovědností člověka za svoje volby či možností seberealizace v nesvobodné společnosti. Od dokumentaristických začátků dbal na autentické zobrazování skutečnosti, na věrohodnost a spíše než z akce těžily jeho filmy z myšlenky. Dokumentaristické postupy přenesl do celovečerní hrané tvorby, v níž implicitně podroboval kritice tehdejší komunistický režim. Stal se jedním z vůdčích představitelů tzv. filmu morálního neklidu, směru v polské kinematografii z přelomu 70. a 80. let. Po evropském úspěchu desetidílného televizního Dekalogu (1988-1989), natočeného podle biblického Desatera, a snímků Krátký film o lásce a Krátký film o zabíjení, které z něj vychází, přijal Kieślowski nabídku realizovat další čtyři filmy ve Francii. Stále se však do Polska vracel, neboť ho i přes mnoho politicko-společenských výhrad považoval za svůj domov.
Kieślowského svět z ženské perspektivy
Dvojí život Veroniky z roku 1991 je první Kieślowského zkušeností s filmovou produkcí ve Francii. Film o předtuše, intimnosti a těžkých, iracionálních vztazích vypráví příběh dvou dívek, polské Weroniky a francouzské Véronique, které se reálně sotva potkají, jsou však silně propojené na metafyzické rovině. Kieślowski se tímto snímkem rozhodl pro ohledávání světa skrze perspektivu ženské citlivosti a vnímavosti.
Režisér původně zamýšlel obsadit americkou herečku Andie MacDowell, avšak kvůli produkční neznalosti západního hvězdného systému k tomu nakonec nedošlo. Průlomovou příležitost tak získala Francouzka Irène Jacob, která byla za ztvárnění dvojrole oceněna na festivalu v Cannes. Podstatnou roli hrají ve filmu rovněž hudba a zpěv. Slova písní symbolicky pochází z Danteho Pekla. Následující triptych Tři barvy: Modrá, Bílá, Červená koncipoval Kieślowski podle barev francouzské trikolóry a hodnot francouzské revoluce (volnost, rovnost, bratrství). Do hlavních rolí obsadil vedle Irène Jacob další výrazné herečky, Juliette Binoche a Julie Delpy.
Provokatér Żuławski, kontroverzní Polański
Krzysztof Kieślowski nebyl jediným polským filmařem působícím v západní Evropě. Díky emigračním vlnám Poláků během 19. a 20. století se ve Francii vytvořila silná polská diaspora, uvolněnější politická situace v Polsku v 80. letech pak umožňovala tamním režisérům pracovat i v zahraničí. Ve francouzské koprodukci tak vznikla například díla jako Danton (1983) nebo Běsi (1988) Andrzeje Wajdy či Jak zabít kněze (1988) a Evropa, Evropa (1990) Agnieszky Holland. Tato režisérka, která se svými filmy nebojí kritizovat ani polskou vládu (za což čelila ve své zemi tvrdým odsudkům a výhružkám), nyní i díky své znalosti češtiny získané během studií FAMU v 60. letech točí také v české koprodukci (Šarlatán).
Velkou část života strávil ve Francii i polský režisér Andrzej Żuławski, který svými nekonvenčními až surrealistickými snímky často šokoval (Třetí část noci, Posedlost). Několik rolí v jeho filmech ztvárnila jeho tehdejší manželka, francouzská herečka a diva první velikosti Sophie Marceau. Oproti Kieślowskému byl Żuławského přístup k zobrazování žen exploatující, nebál se ani sexuálně explicitních scén.
Polsko-francouzský režisér Roman Polański natočil svůj celovečerní debut Nůž ve vodě (1962) v Polsku a nominace na Oscara mu otevřely dveře k mezinárodní kariéře. V Hollywoodu natočil úspěšná díla jako Rosemary má děťátko (1968) nebo Čínská čtvrť (1974). Po obvinění ze sexuálního zneužití nezletilé dívky z roku 1978 a vydání zatykače opustil Polański Spojené státy a dodnes působí v Evropě. I on se oženil s francouzskou herečkou, Emmanuelle Seigner.
Koprodukční tradice trvá
V současnosti je význam evropských koprodukcí pro financování kinematografie zcela zásadní. Po kladně přijatém polském debutu Poslední rodina natočil Jan P. Matuszyński v polsko-francouzsko-české koprodukci drama Nezanechat stopy. Polský rodák Paweł Pawlikowski žije dlouhodobě ve Velké Británii a v koprodukcích Francie, Polska a Británie vznikly např. jeho nejúspěšnější snímky Ida a Studená válka.
Autorka: Miroslava Papežová
.jpg)
