Mikuláš trochu jinak | Rozhovor s Anne Goscinny

Jeden slavný Mikuláš vypadá jako děda s vousy a tento týden rozdává dětem dárky. Druhý slavný Mikuláš je malý kluk, který se svými kamarády neustále vymýšlí nové živelné hry a už přes padesát let nás baví svými patáliemi.

První komiksový strip s malým nezbedou se objevil v belgickém časopise Le Moustique už v roce 1956. Následovaly delší komiksové příběhy, knihy, hrané filmy i animovaný seriál. Loni Mikulášův svět rozšířil animovaný snímek Mikulášovy patálie: Jak to celé začalo, který připomněl okolnosti vzniku nestárnoucího hrdiny a vyprávěl hlavně o přátelství mezi autorem textu René Goscinnym a autorem ilustrací Jean-Jacquesem Sempém. Na scénáři milého snímku, kterým si díky KVIFF.TV můžete zpříjemnit den nejen na Mikuláše, se podílela Goscinnyho dcera Anne. Ta film doprovázela i na festivalu v Cannes, kde měl světovou premiéru a kde vznikl následující rozhovor o tom, jak obraz ideálního dětství stvořili dva muži s těžkým dospíváním. 

Zjistit, jak to celé začalo s Mikulášovými patáliemi 

Co stálo u zrodu tohoto filmu? 

Myšlenka osvětlit Mikulášovy patálie pomocí životů jeho autorů. Oba totiž prožili těžké dětství. Sempé nepoznal moc lásky, můj otec byl zase velmi poznamenám druhou světovou válkou, okupací Francie a faktem, že téměř celé jeho rodina zmizela v koncentračních táborech. Chtěli jsme ukázat, jak dva muži s takovými zážitky dokázali ve svém díle vytvořit obrázek ideálního dětství.  

Proč jste zvolili celoanimovanou formu, když jádro snímku tvoří v podstatě dokumentární vyprávění o vztahu Goscinnyho a Sempého? 

Producenti původně uvažovali o kombinaci animace a archivních záběrů. Jenže pak jsem si položila otázku: Kdo by na takový film, napůl dokument – napůl animovaný, přišel? Děti by nechtěli jít na dokument a dospělé by zase moc nezajímal animák. Tak jsem navrhla, aby i ta archivní část byla kompletně animovaná, v Sempého stylu. 

Životopisný příběh prokládají některá z Mikulášových dobrodružství. Podle jakého klíče jste je vybírali? 

Napsaný scénář byl o dost delší, příběhů tam bylo mnohem víc a některé jsme museli vyřadit. Nakonec jsme nechali ty, které nám připadaly nejvíc ikonické. Třeba příběh s televizí, ten, který představuje babičku, ten s hromadou písku… Hodina kreslení nám umožnila mluvit víc o Sempém, příběh za školou nás zase dovedl k tématu přestupků a také k písni o galejníkovi, kterou miluju. Letní tábor jsme nechali, protože tábory zná každý, děti na ně jezdí dnes stejně jako v roce 1960. 

Anne Goscinny

Co dalšího mají děti z 50. let s těmi dnešními společného? Nebo se podle vás už hodně liší? 

Co se nezměnilo, je fakt, že pro děti je nejdůležitější láska jejich rodičů, přátelství s vrstevníky či vztahy s učiteli. Dost se ale díky novým technologiím změnil jejich vztah k obrazům. V době mého dětství jsme museli čekat na televizní zprávy v osm hodin, abychom se dozvěděli, co se děje ve světě. Dnes to víme v reálném čase. Mám dvě děti, je jim jednadvacet a devatenáct, a ty dokážou sledovat televizi, iPad a iPhone najednou. Změnila se také struktura rodiny. Dnes je mnohem snazší se rozvést než v 50. letech. Já jsem vdaná třiadvacet let za stejného muže, ale to jsem trošku jako dinosaurus. Mnoho přátel mých dětí pochází z rozvedených rodin. To dřív vůbec nebylo. Když jsem psala svou komiksovou knihu pro dospívající Svět Lukrécie, chtěla jsem proto, aby i ona vyrostla v rozvedené rodině. Jenže pak mi stejně všichni říkali, že jsem ji moc zidealizovala, protože nevlastní otec Lukrécii miluje, jako kdyby byla jeho dcera. 

Má Lukrécie něco společného s malým Mikulášem? Naučily vás Mikulášovy patálie něco o psaní pro děti? 

Je pravda, že Mikuláš mě při psaní Lukrécie hodně inspiroval a také jsem si u toho uvědomila, že psaní pro děti je mnohem náročnější než psaní pro dospělé. Dospělí se dokážou soustředit, ale dítě – pokud ho nezaujmete hned, nejenže si nepřečte další kapitolu. Ani neotočí další stránku. Když jsem analyzovala otcovo dílo, zejména Mikulášovy patálie, došlo mi, že v něm není jediná věta navíc. Všechny mají svůj smysl. 

Jaký příběh z jeho tvorby je váš oblíbený? 

Těžko se mi vybírá, ale Mikuláš se mě z celého jeho díla dotýká asi nejvíc. Ne všichni jsme Galové jako Asterix, nebyla jsme kovboj jako Lucky Luke. Všichni jsme ale jednou byli dětmi. Mikulášovy patálie jsou univerzální. Navíc mám dojem, i když může jít o legendu, kterou jsem namluvila sama sobě, že v Mikulášových patáliích otec vypráví o svém dětství, o němž mi nestihl povědět sám. Možná jsou Mikulášovi rodiče trochu podobní jeho rodičům. Možná jeho matka uměla péct podobně dobré jablečné koláče jako ta Mikulášova. 

Trailer filmu Mikulášovy patálie: Jak to celé začalo

Máte nějakou vzpomínku na svého otce spojenou právě s Mikulášem? 

Vlastně ani ne. Mikuláš vznikl na konci 50. let a můj otec jeho dobrodružství přestal psát v roce 1964. A já se narodila v roce 1968. Takže mám vzpomínky na to, jak můj otec psal Asterixe nebo Lucky Luka, ale ne Mikuláše. Na druhou stranu, Mikulášovy patálie jsou jediné jeho dílo, které jsem četla ještě za jeho života. Sám mi je dával číst, když mi bylo osm nebo devět. Když mi bylo jedenáct, zemřel. Proto jsou pro mě Mikulášovy patálie tak důležité. 

Věděla jste všechno, co se ze života vašeho otce a Sempého objeví ve filmu, nebo vás něco překvapilo? 

O otci jsem věděla skoro všechno, tam jsem si rešerše moc dělat nemusela. Sempého jsem znala celý život, ale o něm jsem si musela něco přečíst. Vycházeli jsme hlavně z jeho knihy Enfances, v níž je velmi dlouhá předmluva a dlouhý rozhovor s ním. Odtamtud jsem převzala do scénáře řadu vět, včetně té: René Goscinny byl můj první pařížský přítel i můj první přítel vůbec. Snažila jsem se přebírat jeho fráze přesně. U postavy svého otce jsem si dovolila určitou autorskou licenci, ale u Sempého jsem se nechtěla moc odklonit od toho, co někdy opravdu řekl. 

Co pro vás znamená otcovo literární dědictví? Musíte často rozhodovat o budoucnosti jeho hrdinů?

Nikdy o nich nerozhoduju jen já, protože můj otec měl vždy spolutvůrce, Uderza u Asterixe, Morrise u Lucky Luka a další. Vždycky tedy rozhoduju s jejich dědici. A řídím se jedním pravidlem. Neptám se, jestli by můj otec s mými volbami souhlasil. Jestli by se mu líbilo to a ono, jestli by podpořil tenhle nebo jiný projekt. Mrtvé nemůžete přimět mluvit a kdybych pořád přemýšlela, co by na to asi řekl René, zbláznila bych se. Otec zemřel před pětačtyřiceti lety, matka zemřela, když mi bylo pětadvacet. Skoro třicet let se starám o otcovo dílo a za ta léta jsem se postupně naučila si v tom víc věřit. Chci pro jeho jméno samozřejmě to nejlepší, byl to člověk, kterého jsem milovala nejvíc na světě.

Autorka: Iva Čermák Přivřelová