Od Kafky po Hrabala: tři zamyšlení k filmové čítance

Svět beletrie byl pro filmaře zlatým dolem inspirace od samého vzniku kinematografie. Povídky, novely i romány, plné časem prověřených příběhů, usnadňují práci scenáristům a tiší obavy producentů spojené s komerční úspěšností díla. Na KVIFF.TV se o tom můžete přesvědčit například díky kolekcím Literární adaptace a Česká filmová čítanka.

Fanoušci knižních předloh do kin většinou dorazí i v případech, kdy jsou předem připraveni adaptaci proklínat. Následně vyraší nekonečné debaty o ne/smyslu vzniklého filmu. Tento krátký článek nabídne několik otázek, kterými lze filmové adaptace literárních předloh ohledávat. 

Podívat se na Českou filmovou čítanku

Kdy byla látka adaptována?

Často se setkáváme s otázkou, proč ten který film vůbec vznikl. Odpovíme-li „peníze“, nespleteme se. Proč ale tvůrci vytáhli zrovna ten konkrétní příběh z mračna kolektivního vědomí v danou chvíli? V lednu roku 1937 byla v Národním divadle premiérově uvedena slavná hra Karla Čapka Bílá nemoc. Neuplynul ani rok a publikum spatřilo Huga Haase jako doktora Galéna také na plátně ve stejnojmenném filmu. Potřeba umělců varovat před bojechtivostí hitlerovského Německa byla silná.

O jedenáct let později se filmové adaptace dočkal také Čapkův starší vědecko-fantastický román Krakatit. Režisér stejnojmenného filmu Otakar Vávra vizuálně přirovnal efekt titulní trhaviny k výbuchu jaderné bomby a knihu z dvacátých let tak aktualizoval pro svět po Hirošimě a Nagasaki. Ke Krakatitu se Vávra vrátil ještě jednou za normalizace, kdy jej opět přerámoval pro potřeby dané doby.

Má být film věrný své předloze?

Stálicí debat o filmových adaptacích je jejich vztah k předloze. Je ale věrnost originálu – ať už v rovině dějové nebo ideové – měřítkem hodnoty samostatného uměleckého díla? Není důležitější, zda jde o relevantní počin per se? V české kinematografii šedesátých let vzniklo podle Bubeníčka mnoho filmů, které potenciál svých literárních předloh rozvinuly.

trailer filmu Perličky na dně

V té době se vzedmula československá nová vlna, za jejíž iniciační projekt bývá považován film Perličky na dně, natočený podle pěti povídek Bohumila Hrabala. Jednu z nich zfilmoval také mladík jménem Jiří Menzel, který se postupem času stal Hrabalovým dvorním adaptátorem. Jeho poetizující hledisko se dokonale potkalo se spisovatelovým smyslem pro všední krasosmutnění ve filmech Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti nebo Slavnosti sněženek. Klasikou jsou rovněž Postřižiny, které se nicméně staly také terčem kritiky pro přílišnou selankovitost.

V šedesátých letech si Menzel kromě Hrabala troufl zfilmovat i Vladislava Vančuru a jeho humoristickou novelu Rozmarné léto. Autorův specifický, květnatý jazyk na plátně dokonale ovládlo trio hereckých legend Hrušínský, Brodský a Řehák. Experimentálněji pojal adaptaci Vančury František Vláčil, který v témže roce natočil Marketu Lazarovou. Způsobu její adaptace se podrobně věnovala Zdena Škapová ve studii, kterou najdete v knize Marketa Lazarová (ed: František Pavlíček).

Koho si předloha nejspíš získá?

Trochu abstraktněji se můžeme ptát po adaptačním potenciálu literární látky. Osloví česká předloha čtenáře a případně i filmové producenty z ciziny? Zrovna vzpomínaní Hrabal s Vančurou jsou v zahraničí velká jména stejně jako doma, jejich knihy vyšly v mnoha světových jazycích, bez přispění Čechů by ale žádná jejich filmová adaptace nevznikla. Nejspíš je limituje jazyková barevnost i epizodický děj.

Oproti tomu příběhy pražského Němce Franze Kafky, zpravidla založené na obecně srozumitelných metaforách, oslovily nejednoho přeshraničního filmaře (jak na 58. KVIFF ukáže speciální retrospektiva). Kupříkladu Kafkův Zámek byl zfilmován hned několikrát, mj. věhlasným Rakušanem Michaelem Hanekem. Ojedinělou českou adaptací Kafky je debut Vladimíra Michálka Amerika, natočený podle nedokončeného románu Nezvěstný.

A na závěr, pokud by vás téma filmových adaptací literárních předloh zajímalo víc, můžete se kupříkladu začíst do disertační práce Petra Bubeníčka.

Prohlédnout si Literární adaptace

Autor: Jan Bergl