Šílenství je součástí lidskosti. Rozhovor s loňským vítězem Berlinale Nicolasem Philibertem
O víkendu skončilo 74. Berlinale, na němž francouzský dokumentarista Nicolas Philibert představil druhý díl své trilogie pozorující dění na různých psychiatrických klinikách Averroès & Rosa Parks. První film triptychu Na lodi Adamant uvedl na Berlinale loni v hlavní soutěži – a právě tento film porota vedená herečkou Kristen Stewart zvolila jako vítěze prestižního Zlatého medvěda. Dokument představující denní stacionář na břehu Seiny nabízející péči lidem s duševním onemocněním poté získal nominaci na Evropskou filmovou cenu a Césara a nyní usiluje o Cenu diváků LUX. Zhlédnout ho můžete na KVIFF.TV.
První film o psychiatrii jste natočil před osmadvaceti lety. Proč jste se chtěl k tomuto tématu po takové době vrátit?
Já netočím ani tak filmy o něčem, jako spíš filmy s něčím, někdy i díky něčemu. To je pro mě důležitá nuance. K psychiatrii jsem se vrátil, protože díky ní se můžete setkat s lidmi, kteří jsou často nesmírně citliví. Takoví lidé se mě hodně dotýkají, možná proto, že mi připomínají mou vlastní křehkost a zranitelnost. Také si myslím, že šílenství je součástí naší lidskosti. Co je normální a co ne? Hranice mezi tím je komplikovaná. Pokud vůbec existuje, mění se s dějinami a je rozmazaná, propustná, nejde o pevnou zeď, i když naše společnost ráda staví zdi, aby se chránila před tzv. blázny. Obraz šílených osob je vždy spojován s nebezpečím, násilím a agresivitou. Když ale pracujete na psychiatrii, setkáváte se v naprosté většině s lidmi, kteří jsou klidní, křehcí, zranitelní, dojemní a inteligentní. Lidmi, kteří mají pronikavé myšlení, často i vysoké vzdělání. Někdy máte pocit, že onemocněli vinou své vlastní lucidity. Můj zájem o psychiatrii pramení také z toho, že tento obor veřejné orgány zničily a opustily. Zdravotnické systémy mají dnes problémy všude, ale psychiatrie je na tom nejhůř. Nejsou peníze, ani lidské zdroje, pracovat na psychiatrii není atraktivní. Nemáte moc času na pacienty, na to, abyste jim naslouchali, abyste s nimi pracovali na workshopech. Víc a víc času vám zabírá administrativa, veškerou moc nyní mají manažeři. Pokud ale chcete psychiatrii dělat důstojně, potřebujete právě čas a pacienti pozornost.
Adamant je unikátní místo, už jen tím, že jde o loď kotvící v centru Paříže. Vybral jste si ji právě pro její jedinečnost?
Ano, je to krásné místo, z krásného materiálu, je tam spousta dřeva, velká okna. Okenice se ráno otevírají jako oči nebo jako plíce, když se nadechujete. Na palubě Adamantu se cítíte jako v centru Paříže a zároveň jako někde úplně jinde. Je to zvláštní pocit. Blízkost vody uklidňuje. Existují i jiné odborné týmy, které dělají podobnou práci a snaží se poskytovat inteligentní a lidskou psychiatrickou péči. Ale loď Adamant je jedinečná, svou architekturou i svým prostředím. Jde o místo, kde vítají všechny, včetně filmařů. A kde si lidi navzájem naslouchají, což je dnes čím dál vzácnější.
trailer snímku Na lodi Adamant
Jak dlouho vám trvalo přesvědčit pacienty Adamantu, že vám mohou důvěřovat, a zajistit, aby se před kamerami cítili dobře?
Moc dlouho kupodivu ne. Nepotřeboval jsem tam být už půl roku dopředu bez kamer, aby mě poznali. Jak jsme zmínili, před lety jsem natočil film s podobným tématem, jmenoval se Maličkosti, a tento snímek je ve světě psychiatrie celkem slavný. To mi pomohlo, fungoval jako propustka. Znala ho většina pečovatelů a dokonce i někteří pacienti. Když jsem pak na Adamantu svůj projekt vysvětloval, hned jsem každému řekl, že může klidně filmování odmítnout a necítit se provinile. Že to je jeho právo a je to v pořádku. Nejsem novinář, který tam přišel se spoustou otázek. Natočil jsem Na lodi Adamant, abych se něco naučil, ne abych ilustroval nějaký diskurz. Nepřišel jsem tam s nějakým programem a pracovním plánem, s vůlí něco demonstrovat nebo ukazovat, o čem je třeba přemýšlet. Přijel jsem s touhou setkávat se s lidmi a spolu s nimi den za dnem stavět svůj film. Improvizovaně, pomocí mikroudálostí, které tvoří každodenní život tohoto místa.
Věděl jste, že na Adamantu najdete dost zajímavého materiálu?
Byl jsem si téměř jistý, že se tam toho děje hodně. V tom místě to víří, je bohaté na osobnosti. Spousta psychiatrických prostorů je uzavřených, ale Adamant je otevřená, vítají tam umělce, kteří můžou se skupinou strávit odpoledne, pacienty berou do města do kina, do muzea, na procházky do přírody… Pomocí všech těchto aktivit jim pomáhají znovu vybudovat spojení mezi jednotlivcem a společností, městem, světem. Byl jsem si jistý, že tam může vzniknout film. Stačilo jen být pozorný a trpělivý, být přítomný, nikoho do ničeho nenutit. Nakonec to bylo vlastně jednoduché, pacienti za mnou sami chodili. Třeba muž, který ve filmu u klavíru zpívá píseň o tom, že nikdo není dokonalý. Jedno ráno mi řekl, že napsal nový song a jestli by mi ho mohl zahrát. Zeptal jsem se, jestli ho můžu natočit, on souhlasil a za dvacet minut už zpíval. Po natočení jsem ho požádal, jestli by to mohl zazpívat ještě jednou, že bych dal kameru na jiné místo. A tak vznikla jedna scéna.
loď Adamant
Když jste točil Maličkosti, musel jste čelit svým vlastním předsudkům o tom, jací jsou pacienti na psychiatrii. Zjistil jste při natáčení Na lodi Adamant, že vám ještě některé z těch mylných představ o agresivních šílencích, kterým by mohla kamera ublížit, zbyly?
Ne, s těmito předsudky jsem se vypořádal už tehdy, když jsem objevil, že pacienti na psychiatrii nejsou hloupí. Tentokrát jsem měl zcela jiné obavy, víc filmařské. Adamant je plná oken a skla, v nichž se hodně věcí odráží. To jsme museli nějak vymyslet. A dost obtížné bylo natočit ta velká setkání, která se na Adamantu odehrávají každé ráno. Pečovatelé a pacienti na nich rozebírají, co se stalo minulý týden a jaké akce je čekají tento týden. Sedí tam v kruhu skoro třicet lidí a nikdy dopředu nevíte, kdo bude mluvit. Pro kameramana to ještě jde, ten zvládne kameru celkem v tichosti přesunout. Ale pro zvukaře to bylo komplikované. Pokud propásnete začátek něčího proslovu, nemůžete ho použít, někdy ani moc nechápete, o čem se mluví.
Žádné problémy s lidmi na Adamantu jste tedy neměl?
Ne. Pár z nich, asi šest, řeklo, že na kameře být radši nechtějí. Po dvou dnech si to půlka rozmyslela, a i se zbytkem jsme měli velmi dobré vztahy. Všichni měli velkou radost, když film vyhrál Berlinale. Uspořádali jsme pak pro lidi z Adamantu promítání v jednom pařížském kině a když se sál rozsvítil, jeden z pacientů, asi sedmdesátiletý, se ke mně rozběhl se svým plyšovým medvídkem z dětství a dal mi ho. To mě dojalo skoro stejně, jako když mi dali Zlatého medvěda.
Mělo vítězství Berlinale na vaši kariéru nějaký velký efekt?
Mám teď mnohem víc práce. Zlatý medvěd zvýšil prodej filmu do zahraničí, Na lodi Adamant byl distribuován ve čtyřiceti zemích a bylo třeba ho podpořit. Nejel jsem do všech, ale třeba patnáct zemí jsem navštívil, k tomu jsem udělal spousta rozhovorů po zoomu. Od Berlína jsem se vůbec nezastavil. Ale nemůžu si stěžovat a ani nebudu. A jednu podstatnou výhodu výhra na Berlinale přece jen měla. Na další části triptychu, který Adamant započal, jsme v té době ještě potřebovali nějaké peníze a díky Zlatému medvědovi jsme je sehnali.
Autorka: Iva Čermák Přivřelová
úvodní foto: Alexander Janetzko / Berlinale 2023
.jpg)
