Ve své celovečerní prvotině se režisérka Paula Ďurinová vydává mezi různorodé skalní útvary, aby se zde vyrovnala se ztrátou prarodičů. Různé fáze smutku se rozpínají mezi mořskými proudy, temnými jeskyněmi a sopečnou pustinou, zatímco v roklích rezonují struny autoharfy. Lapilli nalézá unikátní balanc mezi osobní a environmentální rovinou. Modernistická zádušní mše plná pronikavých postřehů o přírodních jevech i člověku vládne niternou vnitřní silou a unikátním filmovým jazykem, kde mořské vlny odrážejí houpavé myšlenky a kde eroze vysychající půdy připomíná puklé srdce plné vzpomínek na lidi, kteří se už nevrátí.