Co si pustí Stanislav Majer

Intimní osvětlení – Mistrovské dílo Ivana Passera. Budu ho navždy milovat a obdivovat. Pro jeho humor a dokonalou schopnost zachytit všednost víkendových dnů na venkově. Pro jeho něžnost a křehkost. Pro scénu pohřbu, během které nám jediným, obyčejným záběrem na vlnící se obilí ukáže všechnu krásu pozdního léta. Pro záběr z otevřeného okýnka auta na tváře starých žen, ve kterých je všechna moudrost a bolest světa. Pro jeho hudbu. Kdo nepláče, není Čech!

Utajený – Znepokojivý snímek Michaela Hanekeho, který je pro mě osobně ještě aktuálnější, než v době svého vzniku v roce 2005. Haneke jako obvykle klade velmi nepříjemné otázky, ale nedává na ně přímé odpovědi. Film o tom, že svědomí neuspíte prášky na spaní. Ani před ním nezatáhnete zatemňovací závěsy. Svědomí si pro vás totiž přijde i do tmy.

Zóna zájmu – Jonathan Glazer. Na jeho film Under the Skin asi nikdy nezapomenu. A jinak tomu nebude i se Zónou zájmu. Naprosto unikátní film, u kterého jsem měl pocit, že se píše nová kapitola kinematografie. To, jak pracuje s obrazem, barvou, světlem a zvukem je něco neuvěřitelného a mám dojem, že přelomového. Poslední záběr a vůbec celý film mi vyvolal úzkost, jakou jsem v kině ještě necítil. Ne že bych takové zážitky vyhledával a doporučoval, ale je fascinující jakou má film moc.